Ve svém životě asi nejvíce lituji těchto věcí:

1)    Lituji toho, že jsem odešla z domu, když mi má maminka řekla, ať se sbalím a odejdu, když budu chodit za školu. Lituji, že jsem byla, tak hrdá a odešla jsem, i když jsem věděla, že má pravdu. Já jsem se v té škola, tak nudila, protože jsem to vše zvládala i bez učení. V té době jsem studovala soukromou hotelovou školu a myslela jsem si, že mi svět leží u nohou.

2)    Ale to jsem se spletla. Zůstala jsem na ulici a má hrdost mi nedovolila se vrátit. Potkala jsem muže, který mě 12 let týral a nutil dělat peníze. Když jsem to odmítla, tak mě v 7. měsíci těhotenství zmlátil tak, že jsem byla 2 měsíce v kómatu a byla jsem na hraně mezi životem a smrtí. Když jsem se probrala, a můj stav byl i nadále kritický, tak u mě seděla paní doktorka, která mi neustále promlouvala do duše. A stal se zázrak. Po 12ti letech jsem z ničeho nic odešla od muže, který mě týral. Stal se ještě jeden zázrak – po zbytek života jsem měla chodit na dialýzu. Ale po pár kontrolách mi pan doktor řekl, že to nechápe, ale že mé ledviny jsou úplně v pořádku.

3)    Ale byl tu jeden strašák, a to VĚZENÍ. Věděla jsem, že to přijde, protože po těch 12ti letech, kdy jsem byla nucena dělat peníze, a to různými způsoby např. jsem chodila před obchodní centra a dělala jsem, že mi došla nafta, později jsem začala dělat podvody. Když byly peníze, tak můj přítel tolik nevyváděl a děti mohly být v klidu. Tímto způsobem jsem vydělala asi 1 mil. ročně. Ale nezajímaly mě ty peníze. Chtěla jsem klid. Za ty podvody jsem dostala 4 roky vězení. Celou tu dobu jsem si říkala, proč mě tem nahoře nenechá raději umřít. Mohla jsem mít klid. Proč jsem se probudila, proto, abych šla do vězení?

Ale pak jsem si uvědomila jednu věc, že Bůh mě má rád. Má mě rád pro to, protože mi dal šanci. Dal mi šanci žít. To, že jsem 12 let trpěla to neustálé mlácení a nikdy jsem nebyla schopná odejít, a když se mě někdo zeptá proč? Tak mu nedokážu odpovědět. Až jsem dostala tu osudovou ránu, a když jsem na oddělení ARA slyšela pod okny volat svoje děti „maminko“ a já byla upoutaná na přístrojích, tekly mi po tvářích slzy a já věděla, že to tak nejde. Musí zachránit své děti a sebe.

Takže jsem si uvědomila, že když jsem od Boha dostala šanci žít, tak je to za nějakým účelem. Přijala jsem i svůj trest, protože to, co jsem děla, nebylo správné a já to vím. Měla jsem ty věci řešit jinak a ne před nimi zavírat oči. Byla jsem potrestaná proto, abych mohla začít znovu žít. Takže svůj trest jsem pochopila jako tečku za svým tehdejším životem. S každým dalším novým dnem jsem blíže svobodě, novému a smysluplnějšímu životu a svým dětem. Přehodnotila jsem celý svůj život a teď vím jedno jistě – že až toto skončí, tato dlouhá trnitá cesta, tak to bude konec všemu špatnému. Když jsem dostala tu ránu, po které jsem na 2 měsíce usnula, tak jsem jí dostala zřejmě pro to, protože se už Bůh na to nemohl koukat. Byla to rána, po které jsem si uvědomila, že už mi jde o život. Bůh mi ho málem vzal, ale zároveň mi ho dal. Šla jsem do vězení proto, abych si uvědomila, že to, co dělám, je špatné, že se dá žít i jinak. Bůh mi dal šanci, abych vyléčila své tělo a svého ducha. A já mu za to děkuju. Teď věřím v to, že vše, co se děje v našich životech, má svůj význam. Bůh má s námi své plány a nabízí nám spoustu cest poznání. A k tomu novému poznání a k víře jsem došla i já. Protože každý člověk se může rozhodnout, čí mocí se dá ovládat. A já jsem pochopila, že Bůh nás nikdy neopustí a nevzdá se nás. I když v tomto životě prožíváme krizi, musíme trpět, je vždy s námi. Protože on nám ukáže cestu, jak projít tou tmou zpět ke světlu.

Toto, co jsem napsala, byl tak trošičku příběh mé duše, moje pády a vzestupy a chci jen zdůraznit, že bez tohoto utrpení bych se nikdy nepoznala a nikdy bych se nezměnila, protože Bůh má se mnou lepší plány.

 Anděla, 20.2.2014