Občanská společnost v procesu nápravy pachatelů trestných činů: pohled restorativní justice

Daniel W. Van Ness

Prison Fellowship International

Výroční konference ICPA, 29. října 2014

13. březen tohoto roku byl v Amsterdamu neobyčejně teplý. Teplota byla o 10 stupňů vyšší, než je průměr. Vím to, protože jsem byl v Amsterdamu na setkání 32 evropských národních společností PFI  (Prison Fellowship International – Mezinárodní vězeňské společenství).

A teplo se neomezovalo jen na venkovní teploty. Toho dne se k nám totiž připojil Peter van der Sande a několik z jeho kolegů z ICPA (International Corrections and Prisons Association – Mezinárodní asociace nápravných zařízení a věznic), aby se zúčastnili slavnosti, při níž ICPA a PFI podepsali společné prohlášení o záměru maximálně spolupracovat při úsilí o dosažení našich společných hodnot a cílů.

Byl to výsledek roku práce vedoucích představitelů ICPA a PFI na vytvoření silného prohlášení, které by mohly přijmout obě organizace. Výsledky byly vynikající.

Jsme pevně přesvědčeni, že spolupráce přináší lepší výsledky pro reintegraci pachatelů trestných činů do společnosti, pro zájmy obětí i pro bezpečnější společnost. Pachatelé by měli mít možnost a příležitost změnit se k lepšímu a měly by existovat podmínky nezbytné pro kladnou reintegraci. Ze základních hodnot a cílů, které sdílíme, nalézají obě organizace společný základ v úsilí o pokrok v profesionálních aspektech nápravných zařízení a věznic, rozvoj humánních podmínek ve věznicích, zapojení společnosti během výkonu trestu a po něm, zlepšení možností reintegrace odsouzených zpět do společnosti, posilování následné péče, podporu  restorativní justice a podporu a výměnu etické a efektivní praxe pro nápravná zařízení.

ICPA vybízí své členy a přidružené organizace, aby brali v potaz významnou roli, kterou v našem společném úsilí o rehabilitaci a reintegraci hrají dobrovolníci a občanská společnost, a aby povzbuzovali vlády, zákonodárce a oficiální orgány k tomu, aby tomuto procesu vycházeli vstříc, v souladu (mimo jiné) se Standardními minimálními pravidly pro nakládání s vězni OSN, čl. 61.

Stejně tak si je PFI vědoma zásadní role, kterou při rehabilitaci odsouzených hrají zaměstnanci nápravných zařízení, a vyzývá své dobrovolníky, aby úzce spolupracovali s místními nápravnými zařízeními a věznicemi a jednali plně v souladu s pravidly chování. Dobrovolníci by měli být dobře proškoleni a projít dodatečným profesionálním školením, pokud to bude nezbytné. Tomuto mohou ICPA a její členové napomoci. Jsme si vědomi, že PFI ve své práci vychází z náboženské víry, ale vždy respektuje práva a přesvědčení vězňů, a že ICPA tímto prohlášením chce podpořit účast dobrovolníků a občanské společnosti bez ohledu na náboženské přesvědčení. Obě organizace proto vyzývají své členy a přidružené společnosti, aby tuto spolupráci posilovali. Tím je možné zvýšit dopad působení obou organizací.

Toto prohlášení jsme zveřejnili na našich webových stránkách.

Chci veřejně vyjádřit, že si PFI nesmírně váží působení Petera van der Sandeho ve vedoucí roli a jeho vytrvalého úsilí o přijetí tohoto prohlášení. Chci také poděkovat Javieru Bustamontemu a dalším lidem z Rady ICPA za to, že toto úsilí podpořili.

Chci také vyjádřit naše ocenění a úctu vůči vám, kdo jste zodpovědní za správu a vedení nápravných zařízení a věznic. Vaše práce je těžká. Máte hodně vězňů a málo peněz. Mnozí z vás pracují velice tvořivě a projevují soucit, často aniž by se vám dostalo poděkování, a věnujete se mužům, ženám a mladistvým ve vaší péči, a za to vám chceme vzdát hold.

Dovolte mi, abych vám představil práci organizace Prison Fellowship International (PFI).

PFI je celosvětová asociace sdružující více než 125 národních organizací Vězeňského společenství, které pracují ve prospěch duchovního, sociálního i fyzického blaha vězňů, propuštěných, jejich rodin i obětí zločinu. Organizace PFI byla založena před 35 lety a nyní působí jako konzultant při OSN.

Národní organizace Prison Fellowship (PF, Vězeňského společenství) – naši členové – působí v dané zemi prostřednictvím občanů té země, mají vlastní správu a jsou zodpovědné za vlastní financování. To znamená, že mezi nimi panují značné rozdíly, které odrážejí národní kultury, ekonomiku, soudní systém, možnosti, vedení a tak dále. Jsou to dobrovolnické organizace a působí v nich i křesťané z katolické a pravoslavné tradice i tradic protestantských.

To, co mají společného, je povolání k tomu, aby vězňům, propuštěným, jejich rodinám i obětem zločinu přinášeli naději a pomoc. Aby jim PFI pomohla, založila kanceláře asociace ve Washingtonu, Singapuru a Lausanne.

Rád bych vám představil dva programy, které právě teď rozvíjíme a z nichž máme obrovskou radost.

První program je zaměřen na děti vězňů. Na celém světě je více než 10 miliónů dětí připraveno o péči a ochranu rodičů, protože jejich rodiče jsou ve vězení. Tyto děti trpí veškerými problémy dětí, které vyrůstají v chudobě, a navíc trpí ještě stigmatem, hanbou a ztrátou, protože jejich rodiče nejsou doma právě proto, že jsou uvěznění.

U dětí vězňů je 7 až 10 krát vyšší pravděpodobnost, že se samy ocitnou v síti systému justice pro mládež nebo dospělé, než u dětí, jejichž rodiče ve vězení nejsou. Pro tyto rodiny se zločin a doba výkonu trestu často stávají začarovaným kruhem, který se táhne po celé generace.

85 % národních členských organizací PF slouží dětem vězňů. Pro mnohé je to spíše „sezónní“ záležitost – o Vánocích a na počátku školního roku. Položili jsme si tedy otázku, co by se stalo, kdybychom se těmto dětem se věnovali intenzivněji a cíleněji. Kdybychom proškolili pečovatele, kteří by poskytovali individualizovanou péči jednotlivým případům a věnovali zvláštní pozornost jejich:

  • Bezpečí
  • Zdraví
  • Vzdělání
    • Psychologicko-sociální a duchovní odolnosti.

Společně se čtyřmi národními organizacemi PF jsme připravili program, který se bude soustředit právě na tuto problematiku. Tyto programy mají všude stejnou základní strukturu, ale jsou upraveny tak, aby využily místních možností a řešily místní problémy. Máme provozní standardy, které mají zajistit, aby programy byly efektivní a udržitelné a aby se dárci mohli zapojit dlouhodobě.

Část financování pochází z programu podpory dětí, který zahajujeme ve Spojených státech, Evropě a Asii.

Je to pro nás nový program – vznikl sotva před rokem. Funguje v 7 zemích v Asii, Latinské Americe a Africe a pečujeme o 2 000 dětí. Počítáme, že během pěti let tento počet vzroste na 20 zemí a 25 000 dětí.

Druhý program se týká duchovního života vězňů. Vězení jsou plná lidí, kteří jsou si vědomi toho, že v životě učinili rozhodnutí, která vážně ublížila jim samotným, jejich rodinám i celé společnosti. Tato rozhodnutí se odrážejí v jejich pohledu na sebe samotné, jejich svět i na to, zda to nějak může změnit Bůh.

V Jižní Africe a Nigérii zkoušíme nový program, který se jmenuje „Vězňova cesta“. Je to třífázový program, který má vězně seznámit s Ježíšem Kristem jako s tím, kdo se sám ocitl v pozici vězně a kdo je nyní zve, aby se k němu připojili na cestě k naději a uzdravení.

Program vychází z osmitýdenního studia Markova evangelia, do nějž se účastníci musí sami aktivně zapojit. Nikdo jim nekáže. Důkladně proškolený vedoucí vede malé skupinky vězňů v diskusi o tom, co Markova kniha říká o tom, kým je Ježíš, proč přišel a co od nás požaduje.

Program byl navržen tak, aby byl zajímavý pro vězně, reagoval na jejich psychologicko-sociální a duchovní potřeby, pracoval s institucionální realitou vězení na celém světě a dokázal se přizpůsobit různým kulturním, náboženským a sociálním kontextům, respektoval všechny křesťanské tradice a byl zajímavý jako možnost spolupráce ze strany církví a jejich společenství, dobrovolníků a podporovatelů.

Reakce ve dvou pilotních testovacích programech byla velice pozitivní. Právě teď členské organizace PF ve dvaceti dalších zemích na všech kontinentech připravují spuštění tohoto programu v roce 2015.

V současné době zahajujeme výzkum týkající se nové programové oblasti. To znamená, že jsme identifikovali problém a pracujeme na tom, jak na něj můžeme my a naše členské organizace reagovat. Tím problémem je nedostatek finančních prostředků u rodin vězňů.

To je tedy stručné představení organizace Prison Fellowship International.

Tématem mé přednášky je role občanské společnosti v nápravě odsouzených z perspektivy obnovy. Restorativní justice je hnutí v systému trestního soudnictví, které se objevilo v 80. letech 20. století a od té doby se neuvěřitelně silně uchytilo. Možná jste o něm už slyšeli, ale pokud jste jako většina lidí, asi si nejste zcela jistí, co to vlastně je.

Restorativní justice je v mnoha směrech moderní obdobou starobylých a tradičních přístupů k řešení zločinu a konfliktu. Moderní restorativní justici formovaly tyto přístupy a je důležité přiznat, že jsme velkými dlužníky těch, kdo udržovali vzpomínky na tyto přístupy naživu.

Existuje několik definic restorativní justice. Zde je jedna z nich, kterou považuji za užitečnou:

„Restorativní justice (nápravná spravedlnost) je teorie spravedlnosti, která klade důraz na nápravu škod, které byly způsobeny nebo odhaleny trestným činem. Nejlépe je možné jí dosáhnout pomocí procesů spolupráce, do nichž se zapojí všechny zúčastněné strany.“ Je to teorie justice, která není pouhým jedním programem, ačkoli se s ní úzce spojují, až ztotožňují určité programy jako konferenční debaty nebo kroužky. Restorativní justice se týká toho, jak o trestné činnosti uvažujeme, a proto se týká i toho, jak jednáme.

Kognitivní behaviorální terapie vychází z předpokladu, že naše myšlení má vliv na naše jednání. Přesvědčení vede k jednání. Restorativní justice tvrdí, že to platí pro reakci společnosti na trestný čin. To, co si o trestné činnosti myslíme, vede k tomu, jak reagujeme.

Myšlení a praxi restorativní justice utvářejí tři základní principy.

1.     Spravedlnost si žádá, abychom pracovali na uzdravení obětí, pachatelů i společenství či společností, kterým trestný čin nějak ublížil.

Důvodem toho, že některé činy jsou protizákonné, je zabránit škodě vůči lidem a společnosti. Kdykoli se někdo vloupe do domu a něco ukrade, oběti je ublíženo na mnoha rovinách: přijde o ukradený majetek (něco z něj nemusí být možné nahradit), je poškozen její majetek (dveře nebo okna domu) a lidé, kteří na daném místě žijí, ztrácejí klid a pokoj mysli. Tento pocit narušení se neomezuje jen na členy dané domácnosti, ale rozšiřuje se i na lidi v jejich síti společenských vztahů. Když se mi někdo vloupal do domu, sousedé si koupili nové zámky na dveře. A samozřejmě je tím podkopána i důvěra společnosti v to, že jejich stát je schopen je ochránit.

Existuje tedy řada vrstev zranění. Restorativní reakce se tedy ptá, co je možné udělat, aby tato zranění byla nějak napravena, zvláště ta, která utrpěly přímé oběti. Pachatelé by měli být voláni k zodpovědnosti, ale měli bychom pracovat i na tom, aby byla napravena škoda způsobená oběti a společnosti.

Jak může věci napravit pachatel? To je opravdu otázka, na kterou musí pomoci odpovědět oběť. Právě proto jsou tak cenné tzv. restorativní konference. Z odpovědí obětí, které se jich účastní, vyplývají čtyři obecné myšlenky.

  1. Jedním ze způsobů je omluva – upřímné vyjádření výčitek nad tím, že člověk udělal něco špatného, co ublížilo jiným.
  2. Druhý způsob, jak věci odčinit, je změnit své chování. To může znamenat vrátit se do školy, najít si práci, jít na protidrogovou léčbu a tak dále. To se samozřejmě mnohem snáze řekne, než udělá. Mnoho vězňů je nezaměstnaných, už když nastupují do vězení, a statut propuštěného jim hledání legální práce ještě dále ztěžuje. Často potřebují pomoc.

Před dvěma lety PF v Burkina Faso v odpovědi na výzvu vlády vůči nevládním organizacím otevřela program výuky pracovních dovedností ve věznici Mango, která leží asi 100 km od hlavního města Ouagadougou. PF postavila krejčovské a truhlářské dílny, aby se v nich vězňové mohli učit a méně zaháleli. Program běží už dva roky a vězňové, kteří byli propuštěni, nyní mají vlastní firmy, kde využívají to, co se ve vězení naučili. Další národní organizace PF vytvořily podobné programy.

  1. Další forma odčinění – možná ta nejzjevnější – je vrácení nebo kompenzace. Pachatel vrátí nebo obnoví majetek nebo poskytne peníze na nákup věcí, které nahradí ty původní.
  2. Čtvrtým způsobem, jak někdy pachatelé trestných činů napravují škody, je to, že začnou jednat štědře. Udělají víc, než je po nich požadováno. Ujdou onu příslovečnou „druhou míli“.

Prvním principem tedy je to, že vzhledem k tomu, že trestné činy způsobují škodu, spravedlnost by měla usilovat o nápravu této škody.

2. Druhý princip se týká toho, jak to můžeme dělat: oběti, pachatelé a komunity by měly mít příležitost aktivně se zapojit do procesu spravedlnosti, a to tak brzy a do takové míry, do níž si budou přát.

Za primární právní oběť v případě trestného činu je považován stát. Pachatelé a obzvláště oběti tak mají jen velmi málo příležitostí stát se aktivními účastníky trestního procesu. Mohou svědčit pro obžalobu nebo obhajobu, ale mají jen malý reálný vliv na to, co se odehrává. Restorativní justice říká, že by měly existovat příležitosti k tomu, aby se mohli zapojit ve větší míře.

Byli jsme svědky toho, jak byla do praxe uvedena moderovaná setkání mezi oběťmi, pachateli, jejich rodinami a dalšími lidmi, kteří přijdou, aby si promluvili o tom, co se stalo, jakou škodu to napáchalo a co je možné udělat, aby byla věc napravena a již se v budoucnosti neopakovala. Možná jste slyšeli o programech mediace mezi obětí a pachatelem nebo konferencí v rámci rodinné skupiny nebo o tzv. soudních kroužcích. Tyto a další programy dávají lidem přímo dotčeným zločinem příležitost, aby si promluvili o tom, jak je možné ho řešit.

Účast v restorativních programech je dobrovolná, ale pokud strany využijí příležitosti k setkání, jsou jednotliví lidé požádáni, aby vyprávěli příběh o trestném činu ze své vlastní perspektivy. Během svého vyprávění mohou mluvit o jakýchkoli věcech, které jim leží na srdci (nejen o těch, které by byly právně relevantní u soudu). Mohou vyjadřovat své emoce.

Cílem setkání je to, aby se strany mohly navzájem lépe pochopit – pochopit trestný čin, další zúčastněné strany, způsobenou škodu a další kroky, které jsou potřeba k tomu, aby byly věci napraveny. Setkání končí dohodou, která odráží přání všech stran. Napáchaná škoda se nedá zvrátit, ale je možné učinit kroky k její nápravě. Tato dohoda je pak předložena ke zvážení příslušnému soudnímu orgánu.

Tato setkání obvykle nejsou náhradou trestního soudního procesu, ale odehrávají se jako jeho součást. Obvykle k nim dochází v jednom ze čtyř bodů procesu trestního řízení: po zatčení, ale před soudním jednáním, po rozhodnutí o vině, ale před vynesením rozsudku, během veřejně prospěšných prací, nebo během trestu odnětí svobody (často v rámci přípravy na propuštění).

Dovolím si uvést příklad. Od roku 2009 se organizace Prison Fellowship v Libérii podílí na inovativním řízení programu předcházejícího soudnímu řízení, a to jako partner pracovníků vězeňské služby a mediační služby Ministerstva spravedlnosti a několika dalších národních a mezinárodních nevládních organizací. Cílem programu je omezit nadměrně dlouhou dobu vazby před soudem u vězňů ve vězeňském systému (90 % všech lidí, kteří jsou v Libérii ve věznicích, ještě nebylo odsouzeno za činy, z nichž jsou obviněni). PF v Libérii školí lidi, kteří působí jako mediační pracovníci a společně se školenými právníky realizují rozhovory s vězni, kteří čekají na soud. Ve vhodných případech předkládají varianty možné mediace u lidí, kteří byli obviněni v kauzách občanského typu. Za pět let fungování programu bylo zpět do svých komunit propuštěno více než 1 000 lidí a 2 500 zadržených obdrželo právní pomoc.

OSN podporuje a schvaluje Základní principy pro používání restorativní justice, aby bylo možné pomoci zemím zajistit, že budou práva obviněných během retroaktivních konferencí brána v oprávněný potaz. Doporučuje se, aby restorativní setkání byla pečlivě propojená s relevantními body a osobami systému trestního práva.

Řekl jsem, že účast je dobrovolná. Co tedy může jedna strana dělat, když se s ní druhá strana nechce setkat? Je možné, že oběť není na tento proces připravená. Je možné, že se pachatel bojí čelit tomu, co spáchal. A možná ani jeden z nich neví, že tato možnost je k dispozici.

Prison Fellowship International vytvořila program, který se jmenuje „Sycamore Tree Project“ (Projekt Zacheův strom), který může na tuto potřebu reagovat. Je to intenzivní osmitýdenní program, který do věznice přivádí malé skupinky obětí zločinu, aby se setkaly se srovnatelnou skupinkou pachatelů trestných činů, avšak mezi jednotlivci v těchto skupinách není žádný vztah (tj. pachatelé nejsou pachateli činů spáchaných proti těmto konkrétním obětem). Mluví o koncepcích zodpovědnosti, vyznání provinění, pokání, odpuštění, nápravy a odčinění a usmíření v kontextu zločinu a spravedlnosti.

Z jazyka použitého v programu je patrné, že vychází z náboženského prostředí, ale žádnou náboženskou víru nepropaguje. Tím se liší od programu „Vězňova cesta“.

Vzhledem k tomu, že se v tomto programu nesetkávají konkrétní oběti s konkrétními pachateli, někteří lidé mají pochybnosti o tom, zda je možné jej považovat za věc restorativní justice. Zdá se však, že pomáhá jak obětem, tak pachatelům vyrovnat se jak se svým postavením oběti, tak se spáchaným trestným činem. Obětem to dává příležitost vyprávět pachatelům svůj příběh, včetně toho, jaký to na ně mělo dopad a jaká zranění cítí. Pachatelé jsou povzbuzováni k tomu, aby se zamysleli nad tím, jak jejich zločiny ovlivnily oběti, a zvážili, jakými hmatatelnými i symbolickými způsoby by se mohli pokusit věci napravit.

Tento program má hluboký dopad na všechny zúčastněné. Vedoucí projektu Sycamore Tree z Queenslandu v Austrálii vytvořil webové stránky nazvané „Sycamore Voices“ (Hlasy z moruše), kde jsou uváděny poznámky a komentáře k programu ze strany obětí, pachatelů i moderátorů, kteří se ho zúčastnili.

Tento program tedy pomáhá k nápravě mnoha věcí, ale souhlasím, že kdyby byla možnost pro setkání obětí a pachatelů, kteří figurují v témže případě, nápravný výsledek by byl mnohem výraznější.

STP se pravidelně používá ve 34 zemích. Některé národní organizace PF program upravily tak, aby lépe zapadal do jejich systémů spravedlnosti a restrikcí. Další ho změnili, protože podmínky v jejich zemích jsou složitější.

Jednou z takto upravených verzí projektu Sycamore Tree je program, který vytvořila organizace PF ve Rwandě. Jmenuje se Projekt strom umuvumu a je navržen tak, aby pomohl lidem, kteří se dopustili genocidy, i těm, kteří ji přežili, pochopit těžké kroky, které vedou ke skutečnému smíření. Ve spolupráci s vězeňskou službou Rwandy PF Rwanda realizovala řadu běhů Projektu strom umuvumu ve věznicích i komunitách. Nyní pracují na tom, aby lidé, kteří přežili genocidu, její pachatelé i lidé, kteří se nyní vracejí z exilu, stavěli domy na místech, kterým říkají „vesnice smíření“, kde se mohou učit žít a pracovat společně.

To jsou první dva principy: spravedlnost by měla napravit škodu a lidé, kteří byli nejvíce dotčeni, by měli dostat příležitost podílet se na realizaci této nápravy.

3. Třetí princip mluví o úloze občanské společnosti a vymáhání práva. Musíme znovu promyslet příslušné role a povinnosti státu a společnosti. Při podpoře bezpečí pro veřejnost je stát zodpovědný za zachování spravedlivého řádu, a společnost či komunita za vytvoření spravedlivého pokoje.

Pojem „řád“ či „pořádek“ se někdy používá tak, jako kdyby znamenal totéž co bezpečnost veřejnosti. Politici například mluví o potřebě „zákona a pořádku“ jako prostředku pro vymýcení „kriminality v ulicích“. Bezpečnost je však širší koncepce a zahrnuje více věcí než řád či pořádek. Jinak řečeno, řád či pořádek i pokoj (nebo společenská harmonie) jsou prostředky zajištění bezpečnosti veřejnosti.

Potřebujeme zákon a pořádek. Potřebujeme také společenskou harmonii. Tam, kde je výraznější společenská harmonie, je potřeba méně policistů, soudů i vězení, aby bylo možné zajistit bezpečnost veřejnosti. Když se však společenská harmonie začne rozpadat, musíme se více spoléhat na prosazování zákona. Efektivně fungující systém trestní justice může při budování řádu a pořádku pomoci. Efektivně fungující společnost může pomoci rozvíjet společenskou harmonii. Chce to ale hodně práce a často je prostě snazší, aby členové společnosti prostě požádali o řešení problému systém kriminální justice. Pochytejte zločince a zavřete je. Sejde z očí, sejde z mysli.

To je jedním z důvodů, proč je tak důležité, aby se do procesu nápravy zapojila i občanská společnost. Jak nám připomíná i téma konference, jíž se účastníme, vězňové nezůstávají ve vězení navždy. Pokud mají přejít z nápravného zařízení k reintegraci, musí se zapojit společnost.

Již dříve jsem zmínil, že myšlenky vedou k jednání. Včera jsem měl zajímavý rozhovor s panem Karamem Singhem ze singapurské vězeňské služby. Říkal, že je možné, že potřebujeme zahrnout ještě třetí myšlenku – patřit někam. To, čemu věříme, má vliv na to, jak jednáme. Často jsme ale silně ovlivněni tím, zda máme pocit, že někam patříme.

Africké slovo ubuntu ukazuje právě tuto myšlenku. Znamená to: „Jsem to, co jsem, kvůli tomu, kým jsme my všichni.“ Západní mysli to zní skoro jako paradox, ale je v tom hluboká pravda.

Restorativní justice stojí na vztazích. Cení si komunity. Začíná výzvou a pozváním: „Patříme k vám!“ Říká to bez ohledu na přesvědčení a chování člověka. Ty mají vliv na to, jak se budeme chovat, ale neurčují, zda budeme někam patřit.

Pro restorativní justici znamená reintegrace nový vstup člověka do života komunity jako celku, jeho příspěvek jako produktivního člena společenství. Je to mnohem více než jen přimět lidi, aby ve svém sousedství přijali dům na půli cesty. Znamená to, že lidé v této komunitě navážou s obyvateli onoho domu na půli cesty vztahy, které se budou vyznačovat úctou a závazkem vůči člověku, a přesto nebudou tolerovat kriminální jednání.

Reintegrace klade na komunity nezvyklé požadavky, protože si vyžaduje, abychom ostatní i sebe viděli jako komplexní směs dobra a zla, zranění a síly. Musíme podniknout vhodné kroky k tomu, abychom ochránili sami sebe i vracející se trestané osoby, a zároveň nabídli materiální a psychologicko-sociální a duchovní pomoc.

Jsme přesvědčeni, že úžasné a nedostatečně využité zdroje v tomto procesu představují náboženská společenství: místní církevní společenství a sbory či farnosti. Pracujeme s křesťanskými církvemi (denominacemi i sbory) a mnohé z nich poskytují pozoruhodnou a obětavou službu lidem, kteří jim ji nikdy nebudou schopni splatit. Činí tak z přesvědčení, že jim to Bible přikazuje. Existuje dlouhá tradice lidí, kteří se zapojovali do nápravného systému a systému vězeňství – jako zaměstnanci i dobrovolníci –, a to díky své víře.

Pouhé motivování však nestačí. Lidé potřebují také školení a programy. To je jeden ze základních důvodů existence Prison Fellowship International.

Vracíme se tedy k Prohlášení a jeho volání po společném závazku k tomu, abychom dosáhli společných cílů, každý svým vlastním způsobem a pomocí toho, v čem jsme silní.

Potřebujeme se navzájem! Velice vám děkuji.