Velké Přílepy – březen

Jméno: Jitka

Téma: A. Jak si vysvětluji, že každý člověk je jedinečný a milovaný, tedy i já jsem výjimečná a milovaná?

Na světě se nenajdou dvoje stejné otisky a také se nenajdou dva stejní lidé. Každý jsme jedinečný a vyjímečný, každý jsme originál.

Je to asi tím, že každé dítě je částí obou rodičů, ale také výchova, prostředí, ale také okolí které nás obklopuje a částečně ovlivňuje hlavně v útlém dětství.

Člověk je jako kniha, na každém záleží, co v knize najde. Tak například když mi mé děti dají šanci, tak ve mě najdou milující mámu, která bude vždy stát při nich, ať se děje cokoliv, budu jim vždy oporou v dobrém i zlém. Budou se na mě moci už kdykoliv spolehnout.

Pro rodinu mé oběti budu vždy jen zlo a to nejhorčí, co je v životě mohlo potkat, ale to je pochopitelné.

Právě pro to vše jsem jedinečná. Nikdo nemůže být pro mé děti mámou v pravém slova smyslu. Ale také budu ten špatný člověk pro rodinu mé oběti.

Ale i přesto, že jsem takhle výjimečná, jsem i milovaná. Miluje mě má rodina, mé děti, mí přátelé a cítím, že i Bůh mě miluje. Dlouho jsem se nemohla přijmout taková, jaká jsem, nakonec jsem si uvědomila, pokud chci lásku dát, tak jí také musím přijímat a né se neustále trestat za něco, co je už nezvratné. Tedy ano, jsem výjimečná a milovaná.

Jsem na začátku této cesty, ale stojí za to po ní jít dál, chci mít svůj život naplněný láskou a porozuměním.

Téma: B. Chci se přijmout taková jaká jsem a mít ráda sama sebe?

Moje životní cesta nebyla vždy snadná a jednoduchá. Jako hodně žen v tomto prostředí jsem neměla moc hezké dětství. Možná právě proto jsem nevěděla dlouhou dobu, kam patřím a kdo vlastně jsem.

Často jsem se nacházela ve špatné společnosti a podlehla drogám a následně i alkoholu, když jsem si nevěděla rady se svými problémy a životem.

V poslední den mého života na svobodě se všechny tyto mé nakupené emoce ve mě vzbouřily, cítila jsem se zbytečná a nemilovaná. V ten moment jsem udělala něco, čeho lituji a navždy litovat budu.

Žádný člověk nemá právo druhému vzít život, ani já ne. Svého života jsem si nevážila, jiný promarnila a ukončila a mnoha dalším lidem způsobila neštěstí a celoživotní bolest.

Tento čin ovlivnil rodinu mé oběti, mě, mé děti a v neposlední řadě i mou matku.

Ač jsem toto udělala, tak se snažím najít sama sebe v tomto prostředí se cítím milovaná Bohem, mou matkou a v poslední době snad získám ztracenou náklonnost a lásku mé dcerky Terezky. Hodně mi v tomto směru pomohl první projekt „Bridges“ a všech úžasných lidí v čele s Gábinou kabátovou, dopis mé dcerky, který obsahoval slova „mám tě ráda, mami“ a v neposlední řadě shledání s mou švagrovou zde ve věznici, která mi pomáhá asi více než si sama uvědomuje, je to skvělá osobnost. Ona mi řekla slova „člověk Tě miluje takovou, jakou Tě zná, Bůh Tě miluje se vším všudy i s Tvými hříchy“.

Hodně jsem nad tím přemýšlela a je to opravdu veliká pravda. Došlo mi, že nejsem na světě zbytečná a nebo jen proto, abych lidem dělala utrpení a zklamání. Bůh ví co se mnou zamýšlí a proto mě nenechal si zničit život úplně a osvítil mě a dal se mi poznat a já ho do svého srdce a duše přijala s láskou a pokorou.

Mé děti mě milují i přesto, že je můj bývalý manžel přesvědčuje o pravém opaku. Začala jsem tedy uvažovat: „Mám důvod se mít ráda?“

Důvod, že  mě mají rádi druzí, byl pro mě začátkem najít sama k sobě úctu, nepodceňovat se a vážit si každého prožitého dne na tomto světě. Nemohu přeci dávat lásku, když ji sama nepoznám. Nemohu milovat druhé, když nebudu milovat sama sebe.

Ve svatém písmu je psáno: Pastýř si cení všech svých oveček, proto když některá zabloudí, snaží se jí najít a vrátit do stáda. Také já jsem se vrátila do ztraceného stáda. Nejsem odsouzená žít do smrti v temnotě, ale i já se mohu radovat ze sluníčka.