Moje dospívání:                                                                                    

Do sedmi let jsem byla vychovávaná s mladším bratrem, maminkou, ve šťastné skromné rodině. Pak s náma žil matčim přítel -náš otčím. A narodila se sestřička. Mně, ale začali povinnosti vůči mladším sourozencům. A život se mi změnil. S otčímem jsem si nerozuměla, všechno co jsem dělala dobře, to na mě viděl negativně. Začaly hádky a sem tam i pohlavek. Maminka mi nebyla už oporou, byla zaslepena láskou a věřila jemu.

Po čase jsem našla svého vlastního tatínka. Jak? Do rukou se mi dostal rodný list k vyřízení občanského průkazu. Shledání bylo úžasné. Oba jsme plakali i jeho žena. Doma, ale bylo pozdvižení, když jsem řekla, že jsem našla tátu.

Zákazy návštěv otce, byly důvodem útěků z domu a taky špatného prospěchu v učení, který skončil ve druhém pololetí druhého ročníku. Začala jsem pracovat na zkrácený úvazek jako dělnice na koksovně. Tam jsem našla lásku o 6 let staršího muže. Doma začal další poprask, když se maminka dozvěděla, že ta moje láska je romské národnosti. Vím, že jsem udělala chybu, ale city byly silnější. A tak v den plnoletosti jsem se vdala a následovala jsem manžela do jeho rodného bydliště, Karlových Varů, k jeho rodičům. Byli jsme šťastní. Porodila jsem mu dva syny s odstupem jednoho roku. Štěstí mi ale dlouho nevydrželo, protože manžel onemocněl a umřel.

Tchýně se ke mně změnila a naznačovala mi, že v domě není místo pro mě a v šoku jsem byla, když mi řekla, že ani pro mého nejmenšího syna. Pláč ani nářek nepomohl, aby mi dali oba syny a vyhodili mě. Odjela jsem bez něj.

Domů jsem nemohla, tak jsem začala na ubytovnách. Nastaly mi těžké chvíle. Poznala jsem špatné lidi. Naučila jsem se krást a tak mi začaly problémy se zákonem. Kradla jsem i jídlo nebo věci na prodej i k obživě.

Syna mi odebrali a mě zavřeli. Musím přiznat, že sedím už po několikáté. Stále tomu pomohlo, že jsem neměla zázemí, bydlení ……..

Synové jsou už dospělí a já babičkou. Mrzí mě, že nemohu být u toho, jak rostou. Rodiče už nemám a sourozenci na mě zanevřeli. Přítel o mě pomalu nemá zájem. Psychicky mě drží moje kamarádka, která mě považuje za svou tetu a švagrová. Jezdí za mnou na návštěvy a pomáhají mi.

Snad proto si přeji změnit život, najít zázemí. Nechci zbytek života strávit za mřížemi a k tomu mi dopomáhej Bůh.

 

Moje dosavadní zkušenost s okolím:

Jsou jak pozitivní, tak negativní. Jsem člověk, který je raději bokem a je pozorovatelem. Naučil mě to život a proto mohu dnes napsat, opatrnost je matka moudrosti.

Mé okolí hodně ovlivnila opatrnost a dá se říci i obavy. Poznala jsem dobro i zlo, ale stále mám v sobě srdce a mnohdy mě mé okolí zraní a stále k tomu dochází.

Venku má člověk kam skrýt své srdce a zaplakat si, ale zde je člověk vydán na pospas a pak o moc víc bolí posměch a využívání mé slabosti.

 

Co na mě lidé oceňují.

Abych byla upřímná, sama nevím. Snad, že jsem dobrosrdečná, stále zůstávám sama sebou, že jsem vždy tam, kde je potřeba pomoci, jak slovem, tak materiálně, pohladit a pochopit.

 

Co se jim nelíbí:

Někdy moje upřímnost, když řeknu svůj názor, ať se to člověku líbí nebo ne.

V tomto prostředí, jsem se naučila lidi vidět, takové jací jsou i jejich přetvářky. Proto od toho, co zavání zlem a podlostí, odcházím, někdy se slovy „ od tebe raději dál“. To se nelíbí okolí, ale má to svůj účinek.

DOBRÁ METODA.