Nasedáme do auta a pražském 

Andělu, abychom prožili den

s vězeňkyněmi ve Světle nad

Sázavou: několik dobrovolnic

Mezinárodního vězeňského

společenství (PFI) a já. Každý

měsíc sem PFI vozí psychickou

vzpruhu i zprávu o Boži lásce.

 

Společenství s biblickou nalomenou třtinou

v logu jako odkazem na Izajášova slova (42,3)

poskytuje uvězněným a jejich rodinám daleko

více služeb včetně podpory po propuštění

nebo přímluvné modlitby. Při pravidelných

každoměsíčních návštěvách ve třech vybraných

věznicích se střídá kolem čtyřiceti dobrovolníků.

V programu s názvem Příprava na

propuštění a následná péče na svobodě momentálně

pracují zhruba s devadesáti odsouzenými

muži a ženami, kteří o službu projevili

zájem. Dnes nás čeká asi pětadvacet žen

všeho věku a jen málokterá z nich se setkání

účastní poprvé.

„Při setkání si všichni tykáme – jsme pro

vězně takoví ‚profesionální kamarádi‘ a snažíme

se o skutečně otevřené a přímé vztahy,“

vysvětluje Gabriela Kabátová, která se svou

americkou kamarádkou Kelly Prudek před

pěti lety PFI přenesla z USA do Česka. Platí

však několik pravidel, jež chrání bezpečnost

a soukromí dobrovolníků a myslí také na vězně

– kupříkladu se jich neptáme na výši trestu

nebo důvod odsouzení, nechlácholíme, neslibujeme

nereálné. Stejné pokyny míří k těm,

kdo si pod PFI rozhodnou s vězni dopisovat.

Vychovatelka, která na setkání decentně

dozírá, poslouchá jen na půl ucha, napjaté

a utrápené výrazy žen však rychle roztávají:

kdyby nic jiného, je pro ně společenství příjemným

vytržením z vězeňského stereotypu.

Zjevně však přišly právě kvůli náplni tohoto

odpoledne – společné modlitbě, rozhovoru.

„Vítají i takové maličkosti, jako že na ně někdo

mluví mile, oslovuje je jménem,“ podotýká

Gabriela Kabátová.

Na úvod se vzájemně představujeme a každá

se má pokusit říci o někom z přítomných

něco hezkého. Pro leckoho to není snadné.

Minule dostaly zadanou esej k zamyšlení nad

sebou, svým činem, svým pobytem ve výkonu

trestu (do příště to bude „Co se chci ve vězení

naučit“, aby práce na sobě byla kontinuální).

Kdo chce, může ji přečíst veřejně. Monika

předčítá o drogách, krádežích a obrovské finanční

škodě, kterou způsobila. „Chodila jsem

do jednoho obchodu krást několik let. Když

mě konečně chytili, málem mě na místě umlátili,“

dodává potom se směsicí hrdosti a studu.

„A divíš se jim?!“ reaguje Milada, která si

odpykává desetiletý trest, během něhož našla

skutečnou cestu k Bohu a nový životní obzor.

Monika jenom krčí rameny.

„Odsouzení se často soustředí na to, kolik

dostali let, zda to není ‚nějak moc‘, zda budou

moci být podmínečně propuštěni. Ve stejně

nekonkrétním duchu je veden soudní proces

– přestoupil jste ten a ten paragraf, jménem

republiky si půjdete sednout na tolik a tolik

let. Fakt, že někomu ublížili, způsobili mu trápení,

udělali něco špatně, si kolikrát neuvědomují,“

zmiňuje Gabriela Kabátová. Smyslem

činnosti PFI je proto také probudit ve vězních

svědomí. I to je určitá záruka, že svůj čin příště

nebudou opakovat.

„Za to můžou jedině drogy, bez nich bychom

to neudělaly,“ shodují se však prozatím

vězeňkyně. Kvůli drogám je tu překvapivě

mnoho žen. „I když jsme ale fetovaly a kradly,

byl Bůh s námi,“ vyjádří se pak Lenka, když

pokročíme k rozhovorům ve skupinkách nad

velikonočním textem z evangelia. Víra leckteré

z nich působí nekonvenčně, možná jednoduše,

ale jejich upřímnost ve vztahu k Bohu nelze

neobdivovat. „Kryje nám záda a dává nám

novou šanci, abychom žily líp a už ty věci nedělaly,“

navazuje Monika. Modlí se k němu?

„Pořád,“ zní jednohlasá odpověď. Za rodiny

tam venku i za sebe samé. „Modlím se, aby mi

odpustil, co jsem provedla, ale i to, co ještě provedu,

protože chyby budu dělat pořád,“ říká

Lenka.

Dobrovolnice jim přivezly duchovní četbu

a několik výtisků Bible, některé z nich je vděčně

přijímají – PFI může vězně obdarovávat

díky příspěvkům na účet 243511614/0300

nebo věcným darům. Setkání končí, uzavíráme

je modlitbou a vězeňkyně se v průvodu

vracejí do cel. Zase za měsíc.

„Potrestaly jsme se už tím, jak jsme žily,

jak jsme samy sebe srazily na dno – ale když

jsme pak hledaly v tom všem smysl, našly jsme

Boha,“ zní mi ještě v uších Lenčina slova. Jsou

upřímná? Pro tuto chvíli bezesporu ano. Jak

ženy po propuštění obstojí, zůstává otázkou.

Díky „profesionálním kamarádům“ z PFI,

kteří jim budou nablízku, to budou zvládat

lépe – ať už díky doprovodu z vězení po

propuštění, osobní asistenci na úřadech,

pomoci s hledáním práce či bydlení nebo

setkávání v klubu propuštěných Dvě ryby.

Recidiva klientů PFI se pohybuje v jednotkách

procent, na rozdíl od desítek procent

u ostatních vězňů. Nelze pomoci všem, ale nasazení

dobrovolníků a nabídnuté křesťanské

zázemí napomáhá „stůj co stůj zachránit alespoň

některé“.

ALENA SCHEINOSTOVA

Jména vězeňkyň byla s ohledem na jejich soukromí změněna.

Katolický týdeník číslo 15, strana 2