Lidové noviny 21. 9. 2013. Článek ke stažení ZDE: LN: Pes ano, bezdomovec ne (PDF)

Nejen v Praze se začíná hovořit o tom, jak přistupovat k tuzemskému problému bezdomovectví. Kudy rozhodně cesta nevede, to jsou nápady typu, který se letos zrodil na pražském magistrátu – založit zvláštní tým, který by dostal co nejvíce bezdomovců z tramvají.

Bezdomovci jsou lidé v zoufalé situaci a není na ně možné pohlížet jen jako na obtěžující element. Ostatně i psi do tramvaje mohou. Bezdomovec, „to“ není nepříjemný hmyz, který kamsi vyvedeme, aby „nám“ nebyl na očích. Každý z nich má jméno, každý z nich kdysi měl rodinu, někomu se narodil, někdo ho měl rád, pro někoho měl cenu. Pak se v životě cosi pokazilo. A my se díváme, jsou nám odporní a nechápeme, proč tak žijí, proč se neumyjí, proč jsou opilí, proč leží na lavičce, proč nejdou do práce. Jaká je tu vlastně pomoc ze strany nás slušných, ze strany státu? Máme vůči těmto lidem vůbec nějaké povinnosti, nebo se nás to netýká?

A jakou možnost má člověk, který se ocitne na ulici?

Známá věc: na ulici není těžké se dostat, ale je téměř nemožné se dostat z ní. Bezdomovcem se může stát kdokoliv. Na ulici nejsou jen ti, kdo si to vyberou, kdo se chtějí ufetovat k smrti, kdo jsou stále namol a vyhýbají se práci, kdo nechtějí žít jinak. Jsou tam ve většině lidé, kteří se dostali do nesmírně těžké situace a neumějí ji vyřešit.

Případ pana Pavla

Zima se blíží a budeme si v novinách zase číst o počtech umrzlých bezdomovců. Otrle zvykli jsem si na to zvykli. Při dopravní nehodě je trestné odjet a nepodat první pomoc, ale při setkání s bezdomovcem, který je hladový a patrně nepřežije noc, nemusíme udělat vůbec nic a s čistým svědomím můžeme ve své teplé posteli usnout. Zatoulaného pejska si všimneme a postaráme se o něj, bude nám to trhat srdce, jak je opuštěný, nebo budeme nabízet odměnu, když se ztratí. Po bezdomovci ani nemrkneme. Až v parku pod sněhem bude ležet páchnoucí člověk, tak toho pejska odtáhneme, aby ještě něco nechytil. Samotná skutečnost, že někdo nemá svůj byt, nemá se kde umýt a je někdy cítit, nemůže být důvodem k odpisu člověka. Pokud ho teď vyloučíme z dopravy, odkud ho vyhodíme příště?

Dodám konkrétní případ. Pan Pavel se narodil v rodině, kde jej od malička učili jen krást. Ve výkonu trestu byl do svých šestapadesáti let celkem sedmadvacetkrát. Samé drobné krádeže, stále dokola. V posledním výkonu trestu s námi navázal kontakt a prosil o poslání hygienických potřeb. Vyšel z věznice v polovině letošního května. Dostal cestovné do místa bydliště a pak další den 1000 korun od kurátorky na severní Moravě, ale rozhodl se za námi přijet do Prahy. Nečekali jsme ho. První noc spal na Moravě na nádraží. Do Prahy přijel a už neměl žádné peníze, vše dal za jízdenky a trochu potravin. Potřeboval peníze do doby, než dostal přiznanou a vyplacenou dávku hmotné nouze. To mělo trvat maximálně měsíc. Ujali jsme se ho, protože nás o to požádal.

Kdybyste se ptali, proč se ujímat někoho, kdo celý život krade, tak třeba proto, aby neokradl právě vás, nebo aby nešel zpátky do vězení, protože to stojí stát téměř 1000 korun na osobu a den. To jsou pragmatické důvody, ale jsou i samozřejmě důvody lidské, které jsou mnohem důležitější. Ale i ty pragmatické stojí za zvážení.

Dva měsíce po propuštění neměl pan P stále žádnou finanční podporu od státu na bydlení. To není nic mimořádného, čekává se dlouho. Ubytovnu jsme mu hradili z darů hodných lidí. Napřed jsme jej slušně oblékli, nakoupili hygienu, našli ubytovnu, a ve spolupráci se sociální kurátorkou a sociálními pracovnice se podařilo kromě bydlení domluvit také operaci v Nemocnici Na Homolce, a následnou péči po propuštění, kterou už stát nezajišťuje. Pan Pavel se choval po celou dobu sice velmi slušně, ale po předchozích poškozeních, která si nesl z minulosti jak z rodiny, tak i z věznic, propadal strachům, panikám, i nelogickým rozzlobením a bylo třeba s ním jednat trochu jako s malým klukem. Restart se ale podařil, a upřímně, nebylo to zas tak drahé, ani náročné. Několik dobrovolníků, pravidelná setkávání, telefonické rozhovory a stálé povzbuzování. Peníze od státu nakonec přišly a pan Pavel dnes má bydlení na ubytovně a po desetidenním kurzu dostal v září i práci. Je spokojený a hlavně velmi, velmi vděčný. Chová se zcela slušně, jedinou neřestí je kouření, ale v malé míře; balí si ty nejlevnější cigarety. Jí velmi málo, tramvají jezdí jen s jízdenkou, je umytý a prádlo má vyprané. Proč to píšu? Kdyby nebylo neziskovek, jako jsme my a ještě lepších, než jsme my, kdyby nebyli hodní lidé, kteří mají soucit místo odsouzení, pan Pavel by byl v tuto chvíli na ulici a byl by tím páchnoucím bezdomovcem, kterého by tým vyháněl z tramvaje. Situace tedy není zas tak zcela beznadějná. Je známé, že státy, které vynakládají největší peníze na péči o odsouzené a propuštěné mají také nejnižší počet recidivních chování.

Princip fatálního kolotoče

Mnoho lidí asi netuší, že po výstupu z trestu (ale i v mnoha dalších situacích), lidé čekají dlouhou dobu na možnost se někde ubytovat. Když jste na ulici a čekáte na peníze na bydlení, jste buď zoufale sám, nebo se vás ujmou další bezdomovci, patrně vám seberou doklady, a cokoliv dalšího vlastníte, ale rozdělí se o tabák a o alkohol. V tu chvíli se už nějak bojíte jít příště na úřad práce, protože tam s vámi nejednají vždy jen pěkně. Pozvolna ztrácíte důstojnost, stydíte se jít mezi „slušné“ lidi. Jakmile pár týdnů spíte pod mostem, je nesmírně těžké se vrátit a začít si důvěřovat, že nastalou situaci zvládnete. Máte pocit, že je z vás už jen poločlověk, který nemá nikde zastání ani lidskou důstojnost a hodnotu. Je to jakási sociální agonie.

Nepřijme vás praktický lékař – řekne, že má plno. Začnete chodit na Naději (občanské sdružení poskytující pomoc), a je z vás opravdový bezdomovec. V nepraných šatech se nemá cenu ucházet o práci, stejně ji nedostanete. Hledáte každý den nějaké sousto a čekáte, kdy přijde něco od sociálky. Jenže máte ukradené doklady, tak už na sociálku nechodíte. A tak dokola a dokola. Bez alkoholu se to těžko zvládne, pustíte se tedy do pití čehokoliv a občas něco k jídlu ukradnete, anebo čekáte za obchoďákem, až budou vyhazovat prošlé potraviny. Jste na tom hůř než pes, a nejde se vymotat ven.

Jsou výjimky, jsou lidé, kteří to dokáží, ale není to zásluhou podané ruky státu. Nastavení pomoci, nastavení prevence bezdomovectví silně kulhá: jedince, kteří jsou často jako malé děti, zoufalá situace přímo nutí do kriminální činnosti a k tomu, aby raději na ulici zůstali.

Mnoho různých proč

Po výstupu z výkonu trestu není třeba, aby stát propuštěnému člověku dal více peněz, než v současnosti dává. Ale je třeba, aby dávky hmotné nouze, jako je doplatek na bydlení a také peníze na jídlo, přišly ihned, první den, nikoliv za měsíc, ne za dva měsíce, jak se někdy stává. To je už pozdě. Stačila by malá, nepatrná organizační změna. Vyplacení dávek v den výstupu, a nemuselo by to být vyplacení na ruku, ale okamžitý převod peněz do azylového domu. Denní výplata na stravu pro ty, kdo už neumí hospodařit. Stačilo by především, aby každý sociálně slabý propuštěný měl předem sociálním pracovníkem domluvené, kde bude spát a za co.

Jestliže odsouzený stojí téměř 1000 Kč denně, proč se tolik lidí musí vracet do výkonu trestu, a proč stát vynakládá příliš peněz na vězeňství. Proč se mnozí odsouzení bojí propuštění jako největšího trestu, horšího než vězení? Proč nedostávají tito lidé pružnější pomoc? Proč je tak ubohá prevence kriminality a bezdomovectví? Těch otázek je mnoho a jejich neřešení stojí miliony. Naštěstí se rýsuje změna, kterou se vláda zabývala na konci srpna. Doufejme, že se situace bude řešit i po nových volbách, jinak hrozí nárůst bezdomovectví a je možné se brzy dostat k číslu 100 000.

Náhled do pekla

Minulou zimu jsem navštívila jednu kancelář sociálního kurátora, který zároveň s kanceláří otevřel jakousi čekárnu, kde se lidé v zimě mohou ohřát a udělat si čaj. Pohled na tuto čekárnu byl tím nejsmutnějším, co jsem za poslední dobu viděla. Velmi zanedbaní lidé tam leželi či posedávali a pospávali, a měli aspoň na chvíli kde být a měli tam teplý čaj. Nebyli v tramvaji a „nezapáchali“ tam ostatním. Byl to otřesný pohled na nemocné, chrchlající, špatně oblečené, neumyté lidi, jak se ohřívají v jedné ubohé čekárně a nemají místo, kde by jim bylo lépe. Byl to pohled do jakéhosi pekla a skutečného neštěstí.

Ano, je nebezpečné, když tramvaje jsou plné bezdomovců. Je to nepříjemné. Ale než se dá do práce tým, který je bude dostávat z tramvají pryč, musíme nachystat místa, kam budou moci jít. Nevím, kdo z bezdomovců touží spát po tramvajích a nemít jiné teplé místo, a bez ustání čekat na vyhazov odkudkoliv. Pokud se tomuto řešení ale budou radnice bránit, nezmění se situace k lepšímu, ale naopak.

Celá tato skutečnost je velmi smutná. A nejen pro potřebné lidi. Smutné je, že nám vlastně už pohled na mrznoucího člověka nějak nevadí, a jen nás obtěžuje. Smutné je, že se zabýváme potřebou někam je odstranit. Chceme se zbavit nejchudších lidí celkem bez zaváhání a dokonce s pocitem, že děláme dobrou věc.

Pohled na potřebné se nesmí stát pohledem likvidačním. Být chudý je problém, ale dá se změnit. Přestat být lidský je mnohem horší.

Gabriela Kabátová