Bratři a sestry,

velice si vážím možnosti promluvit k vám dnes krátce z tohoto místa a za tuto možnost upřímně děkuji.

Na dnešní bohoslužbě byla zmíněna milosrdenství, která se týkají tělesných potřeb člověka. Jistě, tak jako duše, i tělo potřebuje mnoho toho, co jej může učinit spokojeným. Již jen opakuji, že tato milosrdenství prokazujeme tím, že sytíme a napájíme hladové, pohostíme návštěvníky, odíváme potřebné, ošetřujeme nemocné, pohřbíváme zemřelé a NAVŠTĚVUJEME – OSVOBOZUJEME VĚZNĚNÉ. Dodejme, že povoleným způsobem. U posledního milosrdenství se rád pozastavím.

Ačkoli se to může zdát podivné, i já – žalářník podílející se na vykonání trestu odnětí svobody, tedy na věznění lidí, chci mít ke konání tohoto milosrdenství blízko. Tak blízko, jak jen je to možné. A mám za to, že nejen já sám, ale i celá Vězeňská služba, kterou zde mám tu čest dnes zastupovat.

Byť jde o skutek tělesného milosrdenství, je více než zřejmé, že cesta ke skutečné svobodě člověka, tedy duše i těla, vede především skrze osvobození duše. Dnes již nevykupujeme křesťany z nespravedlivého vězení a málokdy se stane, že je vězněn někdo nevinný. Dnes tedy chceme osvobozovat a máme osvobozovat nejen tělo. Vždyť k čemu je člověku svobodné tělo, možnost jeho neomezeného pohybu a konání, když duše tkví v těžkém žaláři často i po propuštění z vězení! V žaláři nevědomí, v žaláři s mřížemi upletenými z předsudků společnosti, z beznaděje, z vlastní pýchy, z neschopnosti konat dobro, z egoismu a z dalších „smutků“. „A zbav nás od zlého“ modlíme se nejčastěji. Ne od něčeho, ale od někoho zlého. Všichni víme od koho. A je zřejmé, že pouhým osvobozením těla nedosáhneme osvobození od Zlého.

Pomáhat jiným ke svobodě, tedy poskytovat jedno z milosrdenství –  znamená pomáhat rozbíjet zmíněné pomyslné mříže a pomáhat eliminovat vliv zlého na člověka. V tom vidím poslání všech, kteří vězně navštěvují, v tom vidím poslání navštěvování lidí ve vězení. Toto poslání je společné všem, kteří si zvolili práci ve vězeňství ať už jako dobrovolníci, nebo jako zaměstnanci vězeňské služby. Chci tím naznačit, že doba, kdy se zaměstnanci Vězeňské služby a dobrovolníci z řad církví, působící v oblasti péče o vězně, dívali na sebe vzájemně s jistou dávkou obezřetnosti a snad i nedůvěry, je definitivně překonána. Jde nám o totéž a víme to o sobě.

Dnes je příležitost začít pracovat spolu, ne už jen vedle sebe. Tuto příležitost již mnozí dobrovolníci využívají a na mnoha příkladech lze pozorovat, že je intenzivně využívána právě za účelem nabídnutí cesty ke skutečné svobodě lidem, kteří doposud nikdy svobodnými nebyli.

Chtěl bych za to vše poděkovat. Za dobré slovo, které vězňům přinášíte, za pomoc při cestě k pokání, k přijetí viny, za spoluutváření nového pohledu vězně na sebe samého, za pomoc při bourání společenských předsudků, za podanou ruku každému, kdo o ni stojí, za péči o rodiny vězňů, za péči o propuštěné, za péči o oběti a o smír mezi oběťmi a zločinci. Za vše, co konáte s vůlí pomoci lidem, kteří již v pomoc jiných nedoufají.

Tedy – děkuji.

2016-11-29-17-44-222016-11-29-17-44-172016-11-29-17-44-57