SVĚDECTVÍ o mém znovuzrození

Můj život započal v listopadu roku 75 minulého století v Karlových Varech. Narodil jsem se do zcela ateistické rodiny, do rodiny v jejichž základech ležela komunistická ideologie, kterou tam přinesl můj děda. A tak se vše, co se točilo kolem Boha a víry obecně, bralo jako něco pohoršujícího, neřkuli hanlivého.

Vychováván jsem byl převážně babičkou, mírnou, hodnou, obětavou osobou. Avšak záhy se mí rodiče,  asi ve věku mých čtyř let rozvedli. Musím poděkovat matce, že mi předala krásný vztah ke zvířatům a lidem v nouzi, ale zároveň mi předala i kladný vztah k alkoholu a cigaretám. Nakonec se matka znovu vdala. Můj otčím mne nikdy za svého syna nepřijal a já ho nikdy nepřijmul jako svého tátu. A to byl začátek mé vzpoury.

Základní školu jsem dokončil s velkými obtížemi. Jako dítě jsem byl povahy rtuťovité, ne však jedovaté, spíše neuchopitelné. S mou hyperaktivitou nechtěl nikdo nic mít. Cítil jsem se odstrčený, byl jsem jako odsunutý vagon na druhou kolej. A to jak ve škole tak i doma.

Už na základní škole jsem začal s kamarádem krást po obchodech a vyvádět všemožné lotroviny, lézt po stavbách, nadávat a vysmívat se starým, všelijak nemocným a postiženým lidem. Dokonce jsme trápili zvířata. Trávit čas s kamarádem bylo náplní mého volna. Ze školy hned ven, hlavně se nepotkat s otčímem a bratrem, který zase trávil volný čas tím, že všelijak mučil a trápil mně.

Mým životem byla propletena otčímova snaha náhlé kázně. Bylo období, kdy se mi dařilo vyhýbat otčímovi a on si mne také nevšímal. Nikdy se u nás problémy neřešily jednotlivě, ale po mnoha najednou. A pak bylo období, kdy mne otčím jakoby v zápalu zanedbání začal vychovávat skrze pásek, skrze přísný dril všemožných příkazů a zákazů. Z toho nebylo cítit bezpečí a teplo rodinného kruhu, ale strach. Ano, měl jsem strach. A tak byl útěk do party nevyhnutelný.

Už na základní škole jsem začal kouřit. Proběhly první experimenty s drogami jako například toulen, různé druhy lepidel a také alkohol.

V 15-ti letech jsem šel ke svému prvnímu soudu. Obžaloba zněla: loupež a krádež. Nežli  nabyl první rozsudek  právní moci, byl jsem ve vazbě za jiný trestný čin, a to za ublížení na zdraví a pokus krádeže. Na vazbě jsem se setkal s tvrdšími drogami a to ve formě léků. Naučil jsem se nadužívat léky na spaní, uklidnění, deprese a tím se stával pomalu závislým. Pět měsíců vazby mne však nepoučilo.

Po propuštění jsem začal žít na ulici. Doma to nešlo, alespoň ne dlouhodobě, neboť tam byl otčím a má vzpoura vůči němu s rostoucím věkem jen sílila. Sem tam jsem pracoval, ale hlavně jsem kradl. Vedl jsem nevázaný bezuzdný život vyhledávaje veselice plné neřesti a nezřízenosti. Byl to hříšný život plný drog, kde jsem si svou závislost na nich jen prohluboval. A tak jsem na svobodě dlouho nepobyl. V 18-ti jsem byl znovu ve vězení a pak ještě čtyřikrát.

Stal jsem se člověkem snažícím se uspokojovat jen své touhy, hledající jen vlastní prospěch. Jedním slovem jsem byl sobec, který prohluboval svou závislost a hříšný život. Ano, bylo pár pokusů přestat drogy brát a začít žít poctivě, ale ty skončily neúspěšně. Nakonec jsem zase skončil právě u drog a nepoctivého života, ze kterého jsem fakticky ani nevystoupil.

Když se dnes mohu z milosti našeho Pána v pravdě ohlédnout a podívat se do minulosti na život v závislosti, vidím jen zbořené spáleniště. Vidím sám sebe jako pošetilce pachtícího se za přeludem drogy. Vidím člověka ničeného svou vlastní hloupou snahou v touze uspokojit sám sebe. Avšak někde tam hluboko ve zmatku a nepořádku vnitřního člověka žila touha po poznání, po osvobození, žila touha po Bohu, kterou jsem jednou večer vyjádřil.

Pamatuji si na chvíli, kdy jsem seděl sám pod jasnou noční oblohou. Pot ze mne lil, to jak jsem byl schvácen drogou a jak jsem tak pozoroval hvězdy, jedna padla. Zářivá ohnivá čára proťala oblohu a já si, jak se to dělává, když hvězda padá, něco přál. Dnes vím, že se k pověrám uchylovat nemám, neboť je to hřích. To přání však znělo „ přiblížit se Bohu“

A tak věřím, že Pán vyslyšel mé přání a přes moře potíží, bolestí, úzkostí a strachu mne v zoufalém stavu dovedl až do Oloví.

Nevěděl jsem, co mě čeká, věděl jsem jen, že chci žít jinak. Nějak jsem cítil, že přišla vhodná doba, že je čas změny.

Byl jsem v Oloví v azylovém domě. Prvně jsem se setkal s obráceným člověkem, který miluje Pána Ježíše, panem ředitelem Jílkem. Z toho setkání si pamatuji teplo a klid. Byl jsem feťák a zloděj s hrozivou sumou viny a ten člověk mne bral jako lidskou bytost. A i když jsem z Oloví druhého dne odešel do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde je oddělení pro léčbu závislostí a pak do terapeutické komunity v Němčicích, bylo toto setkání tím důvodem, proč jsem se do Oloví chtěl vrátit, to a hlavně touha po BOHU

Můj druhý příchod do Oloví byl však jiný. Od prvého dne se začalo dít něco zvláštního. Nemohl jsem spát, začaly mne pronásledovat vzpomínky na minulost a to i na tu, kterou jsem považoval za vyřešenou a uzavřenou. Dnes vím, že to byl Duch svatý, který mě obviňoval a usvědčoval z hříchu. Bylo to opravdu mučivé.  Vědomí viny stihalo vinu, byl to neuvěřitelný tlak, z něhož vedly jen dvě cesty. Ta první snadná vedla k drogám a zpět do iluze a zatracení. A ta druhá ke Kristu a odpuštění.

A tak jsem jednou v noci po zhlédnutí filmu Ježíš kleknul na svou postel a polohlasem jsem pozval Pána Ježíše do svého srdce. Řekl jsem „ Pane Ježíši Kriste prosím vstup do mého života a zachraň mě“ A Pán Ježíš uslyšel a vstoupil.

Mohl jsem si po dlouhé době 18-ti let, tak dlouho trvalo, nežli jsem dospěl do tohoto bodu, opět odpočnout. Znenadání jsem vnímal náhlou změnu, jak mnou prostopoval zvláštní klid a naděje, byl to pokoj a naděje které jsem ve svém životě dosud nepoznal. Naplňoval mě Boží pokoj. Ne že by se pak pocit viny ztratil, jen jsem z té bolesti pramenící z této viny přestával mít strach. Už jsem nemusel nikam utíkat a schovávat svou tvář. To poznání bylo tak osvobozující. Ale i přes tento pokoj jsem cítil, jak moc jsem vnitřně špinavý a nečistý. Najednou jsem vnímal, že musím ještě něco udělat.

A tak jsem jednou, po sborovém kázání, které měl pan kazatel Srb, za ním přišel a řekl jsem mu, že chci jít to kláštera a on se mně zeptal „proč tam chcete jít“ na to jsem mu odpověděl, že „ musím učinit nějaké pokání“. V té době jsem ještě neznal úplný význam slova pokání. A pak jsem mluvil o povinnosti býti světlem. Myslím, že to co jsem říkal, bylo dosti zmatené, sám jsem tomu nerozuměl. Pan kazatel Srb, jak se zdálo, plně porozuměl a tak za mnou do Oloví večer přijel. Byl to opravdu požehnaný čas. Hodně osobní setkání. Pamatuji si, že jsem vůbec nevěděl, jaký bude mít toto setkání charakter, ale přesto jsem se na něho ohromně těšil.

A když Pan Srb konečně dorazil a pozval si mne do kanceláře pana ředitele Jílka. Poznal jsem, že je to ohromně významná chvíle, vlastně ta nejvýznamnější chvíle v mém životě, byla to chvíle, kdy jsem přijal Pána Ježíše Krista před svědkem. To však předcházím, nejdříve se mnou pan Srb prošel čtyři duchovní pravidla, a i když to zní stroze, bylo to opravdu vřelé a požehnané popovídání. Pak jsem před panem kazatelem Srbem vyznal Pána Ježíše Krista svým Pánem a Spasitelem.

A tak i teď vy jste nyní mými svědky tomu, že teď a tady na tomto místě vyznávám svými ústy Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Dále svědčím o tom, že mi Pán Ježíš odpustil hříchy a já nabyl jistotu spasení.

A jak u mne bývá zvykem, snadno se nadchnu, rychle se zamiluji a tak jsem se nadchnul pro službu a víru a zamiloval se do našeho Pána Ježíše Krista.

Přiznávám, že mne mnohdy velice bolí, jak mne Pán láme. Ale já chci, aby mne zlomil, aby přetavil mé sobecké já do nesobecké podoby, do podoby věrného, až na smrt poslušného služebníka Božího. Aby vyrval z mého středu touhu uspokojovat sám sebe a snahu hledat jen svůj prospěch a naproti tomu chci, aby v mém životě neustále vládl můj milovaný Pán Ježíš Kristus.

Chci, aby mne náš milovaný Pán Ježíš naplňoval až po okraj svou láskou. Neboť se píše v 1. listě Korintským v 13. kapitole ve výroku o lásce, že právě láska je ta největší a že bez lásky nejsem nic, jen dunící kov a zvučící zvon.

A až Pán Ježíš podruhé přijde na tento svět pro svou milovanou nevěstu – církev, toužím po tom, abych mu byl podoben.

Ano, svědčím o tom, že mě již teď i v tuto chvíli Pán naplňuje a proměňuje.

Toto je mé svědectví o tom, že mne Pán Ježíš osvobodil z moci hříchu. Ze závislosti na drogách, alkoholu a bezuzdném životě.

Milovaný Pán Ježíš mne omilostnil a naplnil svým Duchem svatým. Ta proměna je patrná v neustálé touze odevzdávat svůj hříšný život k nohám našeho milovaného Pána Ježíše Krista. Vnímám tu změnu v touze a snaze učit se o věcech Božích. Také v radosti z toho, že jsem napomínán Duchem svatým i lidmi svými bratry, což je pro mne nové. Pán Ježíš mne naplňuje touhou sdílet se. Touhou pomáhat lidem, kteří jsou na tom podobně, ne-li hůř, jako já před obrácením.

Rád chodím do sboru, rád zpívám chvály Bohu, toužím se modlit v obecenství, rád hovořím o věcech, které pro nás Pán Ježíš svou obětí vykonal. Asi nejšťastnější jsem na modlitbách. Když mohu s naším Pánem rozmlouvat a odevzdávat se Mu. Jsem šťastný, když Pán Ježíš mé odevzdání přijímá, když mne naplňuje pokojem, nadějí a láskou. A asi největší důkaz toho, že mne Pán Ježíš povolal do své služby je to, že tu teď stojím a svědčím o Jeho milosti a lásce. O nevýslovné touze zachraňovat a vysvobozovat

,Miluji Tě, Pane Ježíši a mé rozhodnutí je, že chci být poslušen Tvé vůle a chci kráčet po Tvých cestách jako Tvůj věrný a pokorný služebník, a tak odevzdávám svůj hříšný život k Tvým svatým nohám a zříkám se veškerých práv, tužeb, přání, která by nebyla v souladu s tvou vůlí, zříkám se práva na svůj život.  Ale ne má, můj milovaný a z duše nejdražší Pane, nýbrž Tvá vůle nechť se děje v mém odevzdaném životě. A tak Tě prosím o požehnání této chvíle křtu, aby si nás dál naplňoval Svou láskou, pokorou a nadějí. Děkuji Ti, pane za všechno, co jsi pro nás vykonal, i za to co ještě máš přichystané pro své milované. A tak chválím a vyvyšuji tvé svaté jméno Ježíš Kristus.  Amen

∆–Ω

David Vavřík

Spasení