Co mě těší každý den?

 

Jsou věci neměnné a stále takové, co můj život drží pohromadě a ty mě těší, kdykoli na ně pomyslím: že mě máma miluje, že táta na mě čeká, že moje sestřička je mi vším a já jsem vším pro ni, že moje rodina je zdravá a šťastná. Že nás čeká společná budoucnost, že jsme si každý den blíž, že jsem, jaká jsem, pohled do zrcadla, dopisy odchozí i příchozí, háčkování, křížovky, čtení, poslech rádia. Brzy to bude i práce.

 

Co mě překvapuje?

 

Že v sobě nacházím stále větší sílu a motivaci prožít tady dny smysluplně a že se mi to daří (pozitivně). Omezenost, nevzdělanost a životní styl většiny lidí kolem mě. Samotný výkon trestu se všemi jeho paradoxy, zdejší nelogika, kolektivní přístup a samotná reálná resocializace, podhodnocená práce a její nedostatek, nezájem, nevstřícnost (negativně).

 

Volné téma, (libovolné), např. povídka, pohádka, dopis, básnička, písnička, nebo životopis (vlastní, nebo jiné osoby – neexistující)

Dopis

Milý „H“, moje hlava a srdce spolu svádějí boj a srdce očividně vyhrává. Píšu, protože už nemám, co ztratit. Nic, co bych už neztratila. Přála bych si umět číst myšlenky jiných, třeba Tvé a dělat Tě šťastným. Je v Tobě všechno – zranitelnost, vážnost, láska, bolest. Mé oči touží po Tvé siluetě a můj úsměv chce být na dotek tomu Tvému. Miluju Tě proto, co jsi, a ne proto, co jsem já. Když jsem s Tebou, mám se špatně, ale dobře to snáším, jindy naopak a ze všeho nejlíp, když spím, protože ve snech můžu být s tím, s kým chci. Vždycky se mi zdávalo o životě venku, ale teď ne, teď jsem tady – šťastná. Vůle je chtít, svoboda je moci. Já chci a Ty můžeš. Až to bude naopak, tak se setkáme. Je jedno jestli mě pustí teď nebo až za pět let. Já si Tě najdu, já se Ti do těch očí jednou podívám.