Zdeněk

Co mně dělá radost.

Že mě Pán Bůh neopustil, i když mám za sebou několik pokusů o sebevraždu. Dva způsoby mých pokusů vám krátce popíšu.

Po celý život prožívám různé stavy úzkosti, strachu a depresí. Rozhodl jsem se se vším skončit I tentokrát mě Pán Bůh neopustil-vzít si život. Neviděl jsem už žádné východisko. Šel jsem s flaškou rumu na železnici, kde jsem vypil tuto láhev rumu a sedl si do kolejiště a čekal na vlak, který to vyřeší. Než jsem po tom rumu usnul, tak jsem brečel a stále se ptal sám sebe: Bože můj, co jsem ti udělal? Bože můj, Bože můj, že jsi mne opustil!

Představte si tu smůlu, co jsem zase měl – nebo štěstí. První projel vlak po vedlejší koleji a strojvedoucí na mě upozornil výpravčího a policii. Policisté mě sice zbili, než mě předali doktorům, ale po probuzení a vystřízlivění jsem později děkoval Pánu Bohu. Děkuji Ti, Pane, že jsi mě neopustil, i když se takhle rouhám.

Po druhé jsem v rumu rozpustil větší množství prášků a šel si ještě uvázat provaz, aby to bylo jisté. Vrátil jsem se k láhvi a nadvakrát jsem to vypil. Než jsem si stačil nasadit smyčku, omdlel jsem. Opět mě našli silně podchlazeného, ale doktoři mě zachránili. Říkali, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty.

Zase jsem děkoval Bohu, že mě neopustil a dal mi šanci dál žít. Byly doby, kdy jsem říkal: Jak si mě Pán Bůh stvořil, tak také zemřu.

Celý můj život, dětství nevyjímaje, jsem prožil ve strachu a hrůze, co bude dál. Ještě nedávno jsem si říkal, že největší peklo je žít život na zemi plný hrůz. Že není většího pekla. Přesto věřím v Pána Boha, a když mi je nejhůř, volám ho: Pane Bože!

Maminka byla psychicky nemocná, ale velice věřící křesťanka. Vždy nám říkala: Za každou maličkost poděkujte Pánu Bohu! I já za vše děkuji a věřím, že tento život nežiji marně. Můj nešťastný život je úplné nic, co? Proto si říkám: Nedělej dobro – buď dobrý!

Po celý život jsem kradl, abych jedněm udělal radost a druhým zlo. Nikdy jsem nekradl jen pro svoji potřebu. Vím, to mě neomlouvá. Za celý svůj život jsem měl veliké štěstí, mockrát jsem vyhrál ve Sportce a jiných hrách. Asi tak milion korun. Stále věřím, že to bylo s Boží pomocí, děkuji Pánu Bohu. Dnes už pro mne není žádný trest trestem.

Vy mne netrestáte,

Vy mi pomáháte,

Jinak už bych dávno hnil.

Copak mohu po tom všem zavrhnout nebo zatratit Pána Boha, protože ho nevidím a nejsem šťastný podle svých egoistických představ? Elektrický proud také nevidím, při tom lidem pomáhá, anebo škodí a dokonce dokáže zabít. Všechno je pomíjivé, jen Bůh je věčný. A proto lásku k Pánu Bohu nelze pochopit, ta se musí prožít.

Mé jediné přání je smířit se s Pánem Bohem a v klidu odejít, až on pokyne. O to tě, Pane, prosím a děkuji za tento život, ať byl jakýkoliv. Jen Pán Bůh a smrt jsou spravedliví.

Jan.

Dětství jsem měl stejné, jako každý jiný. Byl jsem velmi brzy dán do dětského domova, kde jsem si musel zvykat na nějaká pravidla, která tam byla dána. Ale co se týká lásky, ta mi byla mými vychovatelkami, které si mě oblíbily. Byl jsem jejich mazlíček. Měl jsem díky tomu, že jsem byl dán do domova, vše, co si dítě může přát. Ale pořád mi něco chybělo, ale nevěděl jsem, co to je. To jsem si uvědomil, když mi bylo 15 let a viděl jsem to u ostatních dětí. To byli rodiče a ta jejich láska a obava o ně. Ne že by nás neměli rádi, ale stále to nebylo ono.

Jinak dětství jsem měl krásné, naučil jsem se lyžovat a spoustu věcí, které bych ani neuměl, kdybych byl u svých rodičů. Byl jsem u moře na Malorce, tam bych se také nikdy nepodíval. Jsem rád, že jsem byl v dětském domově, díky tomu jsem se vyučil a něco zažil.

Roky ve škole jsem prožíval dost dobře. Na prvním stupni jsem byl dost živé dítě, ale učení mi šlo a měl jsem ho docela rád. Nemusel jsem se nějak moc učit, ale i přes to mě naše tety v domově nutily a byly na nás připravené. Na druhém stupni se rozhoduje, na jakou školu půjdete, tak to jsem se už musel učit, abych měl dobrý průměr. Jinak základní školu jsem prošel bez jakýchkoli problémů. A když jsem udělal zkoušky na střední, myslel jsem si, že mám vyhráno, ale opak byl pravdou. Prvák byl v pohodě, ale druhák byl pro mě ten nejtěžší rok ve škole, ale naštěstí dopadl dobře. No a když přišlo na závěrečné zkoušky, byl jsem připravený a udělal a šel, jako by se nic nedělo. Školu jsem měl rád.