Co mě těší každý den?

Že jsem zdravá, když jdu na vycházku, vidím ty krásné rozkvetlé stromy a je pěkné počasí, mám radost, když jdu na brigádu a když vidím ty lesy a domy a chtěla bych už domů, a když vidím, jak je krásná obloha, když máme něco dobrého k jídlu, když mám dobrou náladu, když dostanu dopis, když mohu furt něco dělat, abych nemusela být na jednom místě na patře, když ráno vstanu, pustím si rádio a venku lítají ptáčkové. Nebo když se dozvím, že je má rodina v pořádku. Když můžu všechno prospat, aby mi to tady utíkalo, když můžu vypadnout na úklidy nebo něco vytvořím. Když se nikdo nehádá, když je někdo inteligentní, když jsem upravená, když je tady žehlička, když se ty odsouzené chovají slušně. Ne jako zvěř. Když můžu jít všem příkladem.

 

Co mě překvapuje?

Že jsem tady 16 měsíců ve vězení a že mám dobrý vliv na odsouzené. Nerady udržovaly pořádek, neměly dobře ustlanou postel a své věci si většina nežehlila, nedodržovaly kázeň, neudržovaly čistotu a vše jim dlouho trvalo a většina neuměla pracovat, ani se neupravovaly. Po čase začaly dělat to, co viděly ode mě. Docela mě překvapilo, co jeden vězeň tady může dokázat. Sice mě kvůli tomuhle nesnášely, protože se jim to vůbec nelíbilo. Byla to určitě pro ně velká změna. Říkaly dokonce, že když jsem tady nebyla, tak to tady bylo dobrý. Ale časem si zvykly. Nepraly si ani oblečení. Teď jsou už docela šikovné a jsou oblečené ráno na sčíták, začaly se pomalu měnit a dbát o sebe a normálně tady fungovat jako ve vězení a ne nějaké léčebně. Moc mě to překvapilo, ale to proto, že jsem nikdy nebrala drogy.

 

Překvapuje mě, když mi udělá někdo radost. Že při mně někdo stojí. Moc mě tohle překvapuje a opravdu si toho strašně moc vážím, zvláště v tomhle prostředí, kde se nacházím dočasně – ve vězení. Zase mám plno zkušeností a ponaučení do života. Jakou sílu a trpělivost jsem měla venku v mém životě zvládat ten nápor, v jakém koloběhu jsem žila jenom, abych se měla dobře. Dnes vím, že peníze nejsou vše. Nikdy už tak žít nebudu.

 

Volné téma, (libovolné), např. povídka, pohádka, dopis, básnička, písnička, nebo životopis (vlastní, nebo jiné osoby – neexistující)

Nevím kudy kam a nemůžu se s tím vůbec smířit. Chci strašně moc domů ke své rodině, k dětem. Těší mě, že se to tady ve věznici hodně změnilo, docela to tady funguje.

Můj životopis

Jako malá holka jsem byla moc po nemocnicích, vyprávěla mi to má babička. Moje rodiče neměli o mě žádný zájem, tak jsem byla u mé babičky, která mě vyzvedla z nemocnice a vzala mě na Slovensko. Pak jí zemřel manžel, tak jsme se odstěhovaly na Mělník na Řepín. Chodila jsem tam do školy, babička pracovala na statku v živočišné výrobě jako zootechnička. Nikdy se neprovdala. Měla jsem ráda panenky a kočárky. Neměla jsem ráda, když babička pracovala i v sobotu nebo v neděli. Když jsem byla starší, tak jsem tam ráda za ní chodila a pokukovala jsem tam i s kamarádkami, co bydlely naproti. Ráda jsem chodila s babičkou krmit králíky, slepice. Žily jsme si dobře a spokojeně, no a pak jsme chodily do loutkového divadla. Brala mě na zámky, ve škole mi to šlo. Šla jsem pak do učení do Prahy a tam jsem bydlela na kolejích. Pak mi babička zemřela. Dva roky jsem to vydržela a pak jsem to učení nechala a špatně se zamotala do života. Bylo jedno dítě, pak druhé a hned třetí. Měla jsem manžela na nic a on měl moc špatnou rodinu, ale vše jsem zvládala kvůli dětem. Nic dobrého mi to nepřineslo. A překvapilo mě, že můj bývalý manžel se nepřiznal, nevypovídal, že mě stáhl sebou a že já jsem to na něho neřekla a neuvědomila si od trápení a starostí a stresu, ve kterém jsem žila, že přijdu vlastně o všechno, o děti a o svobodu. Překvapilo mě, že by nechal zavřít i vlastního syna, kterého zprostili viny. Překvapilo mě, jak jsem takovému člověku mohla obětovat 15 let života, byl to budižkničemu. To patří k životu? Sice jsem nežila nikdy mezi Romy, ale ten romský život jsem žila, ten špatný. Časem jsem na to přicházela. Žila jsem stereotyp v domácnosti, dokud mi děti nevyrostly. Nikdy jsem nebyla jako on nebo jeho rodina, matka i otec mi zemřeli. Ani jsem neměla zkušenosti do života, ale vždycky jsem si uměla poradit se vším. O všechno jsem se starala já, vše jsem vyřizovala, s dětmi chodila po doktorech. Měli mě rádi všude na sociálkách, u soudu, protože mě znali.